V létě jsem domů přinesla tuto malou lavičku, která velikostně přesně odpovídá výšce mé dcery. Chvíli jsem ji před ní schovávala a přemýšlela co s ní provedu. Pak ji uviděla a okamžitě ji bylo jasné, že lavička je pro ni a navíc, že se bude natírat. 
A tímto dnem všechny moje plány padly. Blížil se podzim a naléhání na natření sílil. Snažila jsem se ji přesvědčit, že bych lavičku chtěla natřít dle mých představ, ale argumenty proti mě byly silné - To je moje lavička, viď? Tak bude modrá, tak jako mám kolečko, víš, mami, aby to bylo stejný. - No co k tomu dodat.
Pustila jsem se do odstraňování starého nátěru. To také nešlo dle mých představ. Škrabkou jsem nejdřív oloupala co šlo, ale nešlo toho moc. Pak přišla na řadu bruska. Opravdu netuším čím to bylo natřené, ale vůbec to nešlo dolů. Vrstvy staré barvy byly tlusté a zbrousit alespoň milimetr bylo nadlouho. A v této chvíli opět nastoupil na scénu náš generál a zavelel - tak můžu to už natřít, mami... Ne ne, ještě ne, musím to odstranit, jinak to nebude hezké, je to moc tlusté, musím to alespoň srovnat. Běželo mi hlavou, zatím co jsem se snažila vymáčknout maximum z mé malé brusky. Chemické odstraňování nechci a nic jiného než bruska po ruce nebylo. Naléhání se stupňovalo a mě napadlo. A co to natřít, i když je povrch nerovný, jí to vadit nebude, je to lavička na ven, hlavně aby byla modrá :) a vám alespoň můžu ukázat, jak se barva chová na takovém ne zrovna ideálním povrchu.
Smíchala jsem teda odstín Shannon Slate a do prvního nátěru přidala i trochu 007 Mega Bondu, aby barva držela i na té super odolné barvě. Část jsem natřela já, část dcera. Při použití bondingu barva zasychá pomaleji, takže druhý nátěr jsme nechali na další den, protože potmě natírat nebudeme. Druhý nátěr už byl bez bondingu. Bonding také barvu dělá odolnější a téměř máte pocit, že ji již nemusíte voskovat nebo lakovat. Lavička je ale na ven, a tak jsem ji po pár dnech, kdy na ní pršelo a svítilo slunce i nalakovala interiérovým lakem. Když začalo sněžit, byla pod sněhem i ledem. Máme ji na terase pod malým přístřeškem, kde na ní občas prší i sněží. Až po tom co byla hodně mokrá a dlouho vlhká na ní víc vystoupili barevné nerovnosti, které jsou v částech kde je hranice mezi dřevem a původní starou barvou.
To nám, tedy spíš dceři, nevadí. Hlavně, že se na ni dá sedět, že je modrá a je její. Kromě dcery si lavičku oblíbil i mladý kocourek od sousedů, který je u nás vlastně jako doma. Sedávají na ni oba a vyhřívají se na slunci.
Pustila jsem se do odstraňování starého nátěru. To také nešlo dle mých představ. Škrabkou jsem nejdřív oloupala co šlo, ale nešlo toho moc. Pak přišla na řadu bruska. Opravdu netuším čím to bylo natřené, ale vůbec to nešlo dolů. Vrstvy staré barvy byly tlusté a zbrousit alespoň milimetr bylo nadlouho. A v této chvíli opět nastoupil na scénu náš generál a zavelel - tak můžu to už natřít, mami... Ne ne, ještě ne, musím to odstranit, jinak to nebude hezké, je to moc tlusté, musím to alespoň srovnat. Běželo mi hlavou, zatím co jsem se snažila vymáčknout maximum z mé malé brusky. Chemické odstraňování nechci a nic jiného než bruska po ruce nebylo. Naléhání se stupňovalo a mě napadlo. A co to natřít, i když je povrch nerovný, jí to vadit nebude, je to lavička na ven, hlavně aby byla modrá :) a vám alespoň můžu ukázat, jak se barva chová na takovém ne zrovna ideálním povrchu.
